Tvoříme svůj časopis

Naše osobnost

09.01.2015 20:19

Duší našeho školního časopisu je už několik let Michal Řihák

Kdo je ten muž, který se nás snaží vzdělávat i rozesmát? Kde bere inspiraci, co ho zajímá? Nedalo nám to a museli jsme se tohoto schopného, sympatického, vždy zdvořilého studenta zeptat.

Michal studuje ve čtvrtém ročníku technického lycea. Prozradil nám, že bydlí v půldomku na Zálešné ve Zlíně. Z okna má výhled na nábřeží Dřevnice i věžové a Morýsovy domy. Nejvíce se zajímá o veřejnou osobní  dopravu: vlaky, trolejbusy, autobusy a podobná vozidla. Rád chodí po horách, prošel mnoho stezek, i když říká, že  třeba ve Vysokých Tatrách mu zbývá projít ještě spoustu tras.  V oblibě má práci s počítačem, s tím vším pak souvisí jeho články a práce podobné těm v Baťáku.

 

Během teplého červencového odpoledne obdivuji hráz vodního díla Vrané nad Vltavou. Tato přehrada je pro Prahu poslední záchranou před velkou vodou - jde o nejseverněji položenou část tzv. vltavské kaskády.

Jak ses dostal k práci ve školním časopisu a kdy to bylo?

Na jaře roku 2012 mi paní Taláková navrhla, abych se podílel na tvorbě časopisu. Čas postoupil a v září a říjnu téhož roku jsme uspořádali schůze s Irenkou Jurčíkovou, studentkou ekonomického lycea, která vedla tehdejší redakční radu. Pak už netrvalo dlouho a první (tenkrát vydařené společné) číslo časopisu, na kterém jsem se podílel, bylo na světě.

Jak pracovala školní redakční rada?

Její vedoucí jsem už krátce představil. Obrovskou výhodou bylo, že do Baťáku byla tenkrát zapálená velká část dotyčné třídy (kterou znám jako 4. D). A tak mohli setkání redakční rady pořádat dle libosti a potřeby, klidně i každou přestávku.Ve školním roce 2012/2013 jsme redakční porady vedli většinou v pětičlenném složení, což bylo také poměrně plodné. A o rok později se základna přesunula do knihovny, kde jsme rokovali společně s paní Martincovou a Kadlečíkovou. Ideální stav, který snad panoval naposledy před dvěma lety, obnáší rozdělení práce mezi několik redaktorů. S tím souvisí také skutečnost, že pak se ke každému dostane ta práce, která ho baví (někdo pobíhá s fotoaparátem, jiný vyzpovídá pana ředitele a třetí pak výsledek seskládá za pomoci počítače).

Který článek ve školním časopisu se ti nejvíc líbil? Který se ti nejvíc povedl?

Velmi se mi zalíbila nově zavedená rubrika technických článků, kterou plní můj bratr příspěvky z oblasti dopravy (a zároveň zůstává věrný prostředí Zlínského kraje). Za nejpěknější příspěvek (který tedy není ze školního prostředí) ze zmíněné rubriky považuji ten poslední, ve kterém jsou laikům přístupně popsány některé přezdívky českých lokomotiv. Já jsem nejpyšnější na rozhovor s panem ředitelem Nedbalem, který jsme otiskli v září 2013. A pěkné počtení přineslo i fiktivní setkání s Marilyn Monroe - tam odvedl pan Novotný velký kus práce!

Byly nějaké problémy, které jste řešili?

Problémy doprovázejí snad každou práci a neustále. Jde jen o to, do jaké míry jsou pro řešitele příjemné. Ze soudku situací, které jsem řešil s radostí, vyberu promítání časopisu při dnu otevřených dveří, kdy úspěšně posloužil flexibilní monitor ze třídy E311. A krátkodobým problémem v pravém slova smyslu byl jeden z příspěvků studentských firem (to se psal rok 2013), který
obsahoval reklamu na alkohol.

Co bys vzkázal svým případným následovníkům?

Nejdůležitější při časopisecké činnosti je, aby každý ze zúčastněných vykonával svou práci s radostí a zájmem. Pokud totiž nepůjde jen o další povinný úkol do školy, automaticky to znamená, že práce bude pečlivě odvedená.

Co tě zaujalo na novinařině? Chtěl bys v tom v budoucnosti nějak pokračovat?

Ta skutečná novinařina, kterou dnes vidíme třeba v podání redaktorů celostátních tištěných periodik, se mi moc nelíbí, protože se snadno může stát, že daný člověk se pustí do rozebírání tématu, kterému příliš nerozumí. Časté je například (a to i v televizním vysílání) zaměňování dvou firem, které jsou v České republice zapojeny do provozu na železnici. Novináři třeba rádi pletou státní organizaci Správa železniční dopravní cesty se státní akciovou společností České dráhy. Pro mě je tedy příjemnější jen novinářská činnost v rámci školy, která je sice spíše amatérská, ale často bližší čtenářům a jednodušší. A pokud bych měl pokračovat, tak jen velmi lehce.

Čteš nějaké časopisy?

V současné době, kdy se cena tištěných časopisů často blíží stokoruně, dávám přednost internetovému zpravodajství. Nejraději procházím stránky železničního magazínu ŽelPage.cz. Z dalších informačních proudů mám v oblibě Český rozhlas, konkrétně stanici Radiožurnál.

Jaké jsou tvé plány do budoucna?

Následujících pět let určitě zabere studium na vysoké škole. Nejraději bych se vrhl na elektrotechniku v dopravě.

Jak vůbec vzniká článek?

Každý trochu jinak. Jednou mě téma napadne, když vidím nějakou novinku ve škole. Jindy si stačí stoupnout na trolejbusovou zastávku. Nebo přinese nápad někdo z učitelů. A nejlepší je, když přijde mailem sada básniček s nabídkou, že je můžeme použít do valentýnského čísla!

Spolu s tátou jdeme na vycházku ve Vysokých Tatrách: ze Starého Smokovce na Sliezsky dom. Maskáčová pláštěnka, kterou mám na sobě, měla úspěch, avšak její konec se v čase pořízení fotografie už blížil. Zapomněl jsem ji totiž na věšáku v restauraci horského hotelu Sliezsky dom...


Přejeme mnoho zdaru do všech dalších aktivit a děkujeme za rozhovor.