Tvoříme svůj časopis

Literární čtení

08.09.2015 12:40


Zúčastnili jsme se literárního čtení na terase jedenadvacítky.


A kdo četl ze svých knížek?


Jaroslav Kovanda


Jaroslav Kovanda (* 26. února 1941, Zlín) je český básník a publicista. Žije ve Zlíně.

Vystudoval jedenáctiletku v Gottwaldově a Uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti. Pracoval jako učitel, korektor, kulisák, topič, jevištní mistr a scénograf.

V letech 1997-2006 vydával a byl šéfredaktorem časopisu pro současnou poezii Psí víno. Kromě literatury se věnuje malířství, sochařství a typografické práci. Několikrát samostatně vystavoval.

Psí víno je literární časopis vycházející od roku 1997 nejprve ve Zlíně, nyní v Praze, který se zabývá současnou poezií. Kromě původní české a slovenské poezie se na jeho stránkách objevují také překlady, eseje, rozhovory a kritiky. Ilustrace do každého čísla zajišťuje jiný současný grafik či grafička. Od 39. do 57. čísla byly součástí časopisu přílohové básnické sbírky.

Zakladatelem Psího vína je básník a výtvarný umělec Jaroslav Kovanda.

Kovandův román Gumový betlém byl v roce 2011 nominován na literární Cenu Josefa Škvoreckého.

Z rozhovoru na stránkách Opičí revue:

Který ze současných českých básníků je Vám nejbližší?
Pojem "současný" je problematický, I. M. Jirous už nežije, V. Holan zemřel, když mně bylo devětatřicet, Jana Skácela jsem potkal kdysi v Brně i ve zlínském divadle, s některými současnými moravskými básníky, které mám rád, dělám internetový časopis Herberk - útulna poezie viz www.herberk.eu Abych líp sledoval jejich tvorbu, abych zjišťoval, jak to dělají oni, tedy hlavně Milana Libigera, Jakuba Grombíře, Tomáše Lotockého a Petra Palarčíka.  Z českých básníků mám rád verše Michala Šandy a Petra Štengla, skvělá byla sbírka Petra Motýla Vratné láhve a Gaia, Gaia od přítele Honzy Nováka z Vinohrad a z Kyjova, neměl bych zapomnět ani na niterné básně Josefa Suchého z Plzně.

Je poezie v krizi?
Na začátku devadesátých let jsem četl, že produkce psaného ve světě se zvětšila dvakrát, dnes to bude možná už dvaapůlkrát. Poezie byla vždycky v krizi, myslím, že i za Shakespeara, i za Plútarcha. Za blahoslavené I. republiky básníci taky vydávali básně v samizdatech a v nákladech počítaných na desítky kusů. Nezažil jsem víc básnických mindráků než nedávno v Moskvě. Kdekdo mně tam strkal do kapsy nějakou ušušněnou sbírku svých stichotvorenij, veršů "z ticha stvořených". Nemáme už Dobříše, ale to, co se tehdy psalo, byla možná krize na druhou, ten hnilobný optimismus, který se tehdy žádal. Takže nejlepší doba pro básně je asi krize, i vaše osobní. Nejlepší texty jsem možná napsal, když jsem "zadělával na báseň", když jsem ve čtyřiceti jako kulisák statoval v Gogolovi, ležel o přestávce na předscéně, kouřil machorku a učil se za účelem emigrace anglická slovíčka - a spolužačky doktorky si na mne ukazovaly ze třetí řady.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Kovanda

Rozhovor jsme převzali, celý ho najdete na:

https://opicirevue.cz/obsah/strachem-moje-generace-velice-zasazena/


Josef Holcman (*1952, Kyjov)

Vystudoval právnickou fakultu brněnské univerzity, působil jako notář v Hodoníně. Od roku 1978 žije ve Zlíně, kde pracuje jako soudce. Hrál divadlo na Malé scéně a spolupracoval s Městským divadlem Zlín. Publikuje v časopisech ZVUK a Malovaný kraj, v Literárních novinách, MF Dnes, Národopisné revui, Psím vínuRozrazilu. V rodných Skoronicích se věnuje vinařství a folkloru. Mimo jiné je autorem knih: Týden co týden, O slivovici, Sváry, Trvalá bydlišě, Hýlom hálom.

Jednou z vašich prvních byla kniha Hýlom hálom aneb Kyjov v jízdě králů?
Hýlom je o jízdě králů. To je takový sociologický a společenský jev, na kterém je možné pozorovat vývoj. Našel jsem otcovo vyvolávání z padesátých let a tam byly věci, kterými tehdy do režimu šil. Mně se ta tehdejší odvaha líbila a říkal jsem si, že by bylo škoda to nezpracovat. Byly tam takové věci, že třeba v roce 1956 otec udělal králem ve Skoronicích syna kulaka - sedláka, který byl nejlepší v dědině a který byl zavřený. Otce pak předvolali na StB a vyšetřovali ho, jak je možné, že králem je syn kulaka. A otec se hájil, že kulak je třídní nepřítel a král je taky třídní nepřítel. Při odchodu mu estébák při podání ruky zlomil malíček. To bylo takové podání ruky padesátých let.
Ta knížka se dostala bez mého přičinění do ruky Milanu Kunderovi, který psal skvěle o jízdě králů v Žertu. Podíval se na ni očima laika a viděl v ní barvy, zvuky a pohyby. A já tam cítím klepot podkov. Tak mě nazýval kyjovský básník Ivan Jelínek z Londýna, ročník 1909, který chodil ještě za Rakouska-Uherska bosky po kyjovském náměstí. V roce 1991 se vrátil a jeho moravština byla naprosto čistá, dokonce mluvil kyjovsky, narozdíl od hráčů NHL, kteří jsou dva roky pryč a už žvatlají. A on mi pak psal dopisy, které tituloval: Milý Holcmane, Klepote Podkov.

Další informace:

https://www.ceskatelevize.cz/ct24/archiv/1152242-minulost-je-balvan-s-kterym-nepohneme-rika-josef-holcman


Knížky těchto zlínských autorů si můžete vypůjčit v naší školní knihovně.

Hudební doprovod akce zajistili tři mladí muži s vlastními texty plnými zajímavé poetiky a slovních hříček.

Zeptejte se pana Končáka a pana Zlámalíka, jestli o tom něco ví...