Krátký příběh

19.12.2016 19:25

Fantazii se meze nekladou

V hodině češtiny jsme dostali za úkol vymyslet krátký příběh. Jediná podmínka byla, že musí obsahovat čtyři konkrétní slova. Říkáte si, která slova to jsou? Po přečtení dvou příběhů na to jistě přijdete sami. 

 

Z opice? Ne! Z holuba!!!

 

Pan inženýr Libor Holý, který se právě vracel z obchodní cesty zpět do Prahy, držel v ruce svůj pověstný klobouk. Tento klobouk sice vypadal ošuntěle, ale udělal panu Holému jméno po celém světě. Jeho teorie, že člověk pochází z holuba a ne z opice, posadila celý svět přímo na zadek.

  Inženýr už chtěl vyjít z terminálu letiště směrem k autobusovému nádraží, když najednou… Ticho. Tma. Pan Holý ale přece jen v té tmě letištního terminálu něco viděl. Jako by ochranka, která střežila letiště, náhle zmizela. Všichni zmizeli! Pokladní, návštěvníci i každodenní obsluha letiště.

  V tu chvíli, co přemýšlel, kde se všichni poděli, padl na kolena. Jakási neznámá síla ho přiměla okamžitě vypnout všechny svaly. „Co se to sakra děje?!“ zařval přes celou halu, když si toho konečně všiml. Přišli si pro něho. To mohl pan Holý očekávat, že někteří lidé s jeho názory nebudou souhlasit. Ten obličej by poznal i o půlnoci! Byl to Schwartz, ředitel největší farmaceutické firmy v západní Evropě, která své výrobky testovala na opicích, tudíž by je tato teorie zničila. „Opravdu jste si myslel, že jste nedotknutelný, pane Holý?“ řekl s úsměvem v hlase Schwartz. „Myslíš si, že si nikdo nevšimne mého zmizení, Schwartzi?!“ Ale tento argument už nebyl panu Holému nic platný.

  Poslední, co si pan Holý pomyslel, bylo, že by bylo asi lepší, kdyby před 30 lety šel radši prodávat zmrzlinu. To by dnes určitě nebyl v takových problémech.

 

Tomáš Bellay, 1.G 

 

Cestování vlakem

Sám ani nevím jak, dostal jsem se na vlakové nádraží v Moravském Písku. Říkám si pro sebe – necestoval jsem vlakem patnáct let! A právě teď se mám dostat do Vizovic? Začal jsem hledat pokladnu. „Dobrý den,“ ozvalo se nádražní budovou. Zmateně se ohlížím kolem sebe, ale nikoho nevidím. „Dobrý den, tady, na pokladně,“ slyším zleva. Podívám se a tam paní v modré uniformě, která seděla za sklem. Okamžitě se za ní vydám a říkám: „Dobrý den, omlouvám se. Necestoval jsem vlakem několik let, vy prodáváte jízdenky?“ Paní s úsměvem dodala: „Prodávám. Kam to bude?“ Sebejistě odpovím: „Do Vizovic.“ Poté chvíli stojím a čekám, trochu se po hale rozhlížím. „86 korun poprosím,“ vyhrkla pokladní. „Co?“ leknu se, „poprosil jsem do Vizovic, nejedu do Ostravy!“ Paní stále s úsměvem: „Necestoval jste dlouho, jde to vidět. Jede Vám to za čtvrt hodiny z druhého nástupiště.“ Zaplatil jsem, převzal si lístek a šel ven. Sedl jsem si na lavičku a nevěřícně jsem stále hleděl na lístek. „Nic, žádná chyba. Druhá třída, z Moravského Písku do Vizovic,“ opakoval jsem si polohlasně. Cítil jsem se velice trapně. Pomalu jsem zapomněl, jak vypadají koleje. Klidným nádražím se ozve vrkúúú, vrkúúú. „I holubi se mi smějí,“ pomyslel jsem si.     „Vážení cestující, rychlík vyšší kvality číslo 809 ze směru Břeclav, který dále pokračuje ve směru Staré Město u Uherského Hradiště, Otrokovice, Hulín, Přerov a Olomouc hlavní nádraží přijede ke druhému nástupišti na čtvrtou kolej. Žádáme cestující, aby dbali své osobní bezpečnosti a nevstupovali do kolejiště před zastavením vlaku,“ ohlásil informační systém. To bude on. Ale co to říkali? Rychlík vyšší kvality? Mám strach. Čekal jsem na příjezd. Ani bych nevěděl, že vlak přijel, kdybych se nedíval. Modro-bílá jednotka v tichosti zastavila a otevřela dveře. Po bocích napsáno InterPanter. Vstoupím dovnitř, všechno čisté, klidné, tiché. Po dvou krocích se zastavím. Co to je? Automat? Takže místo jídelního vozu jsou ve vlaku automaty, zajímavé. A hle, ruská zmrzlina! To v tomto vedru potěší. S ruskou zmrzlinou v ruce kráčím soupravou dál. Polovina lidí na mobilech, tabletech a noteboocích, někteří si čtou a zbytek jen tiše sedí a dívá se z okna. Veškerá komunikace z vlaku vymizela. Tak to napravím. Usedl jsem vedle pána v krásném hnědém klobouku. „Dobrý den, kam cestujete?“ zeptal jsem se. Avšak odpovědi se mi nedostalo. Odhodlám se tedy zeptat znova: „Zdravím, kam jedete?“ Osoba si povšimne, že se na ni dívám. Zvedne obě ruce k uším a dá je zase dolů. „Říkal jste něco? Omlouvám se, měl jsem v uších sluchátka,“ a zase, jako by ani nečekal odpověď, si sluchátka dal zpátky do uší. Ten o moji přítomnost nestojí, došlo mi. Zvedl jsem se a našel jsem si volné místo. Umím se přeci zabavit sám. Usedl jsem a chvíli si vychutnával opravdu pohodlnou sedačku. Začíná tady být teplo, otevřu si okno, napadlo mě. Když jsem si stoupl a pět vteřin jen hleděl před sebe, došlo mi, co je tady špatně. Vždyť se otevřít nedají! Opravdu, žádné z oken nebylo otevírací. Nálepka vločky zřejmě znamená klimatizace. Mohli upozornit, že nefunguje, ale co už. Sedl jsem si zpátky na krásně modré sedadlo. Pořád jsem se rozhlížel. Pokrok je opravdu nezastavitelný. „Dobrý den, kontrola jízdenek,“ ozvalo se hlubokým hlasem částí vlaku. Jen jsem zakroutil hlavou a doufal jsem, že stačí pouze předložit jízdenku. Snad si to pamatuji dobře. „Dobré odpoledne,“ začal jsem. „Zdravím,“ odpověděl průvodčí a převzal si můj jízdní doklad. Mezitím se chci ujistit: „Prosím Vás, když jedu do Vizovic, tak musím přesednout, že?“ Štiplístkovi ucukávaly koutky: ,,Ano, pane, v Otrokovicích na osobní vlak číslo 14225. Máte tam osm minut na přestup, akorát máme zhruba pětiminutové zpoždění,“ ochotně podal informace mladý pán s vousy. „Mnohokrát děkuji,“ zdvořile jsem odpověděl. „Není vůbec zač, přeji příjemné cestování,“ ukončil náš rozhovor. Mně jen v hlavě probliklo, jak se dostanu do dalšího vlaku. Co když přestoupím do jiného? Co když mi ujede? Cesta stále ubíhá, na malé obrazovce je psané, že jedeme 150 kilometrů za hodinu. To už tam snad musíme být, ne? Jedeme jak draci, ale stále nejsme v Otrokovicích. Tak jsem si otevřel konečně svoji ruskou zmrzlinu z automatu. Od polorozteklé zmrzliny jsem byl dosti zalepený. Bylo by fajn zajít si na toaletu umýt ruce a pusu. Rozhlédnu se. Vpravo nic nevidím, vlevo taky ne. Pravidlo pravé ruky rozhodlo za mě. Přece jen nezklamalo. Za chvíli jsem si všiml nálepky WC. Dojdu k záchodu a nikde klika. Ani dveře, pouze nějaký půlkruh. V tuto chvíli nechápu, jak se dostat dovnitř. Paní, která seděla opodál, si všimla, že jsem v nesnázích a ukázala na dvě tlačítka na stěně. Ajo! Červené a zelené. Na paní jsem pokývl hlavou. Pochopila mé děkovné gesto a já už mačkal travnatou barvu. Půlka půlkruhové stěny se dala do pohybu a začala se odkrývat toaleta. Vešel jsem dovnitř. Zmáčkl jsem naopak červené tlačítko a stěna se pomalu uzavřela. Trochu jsem se porozhlédl, jelikož bylo WC prostorné. Jediné, co mě trochu vyděsilo, byla tři tlačítka SOS. Snad je nepoužiji, s úsměvem jsem doufal. Příjemné překvapení bylo, že mýdlo bylo skoro plné a papír na usušení rukou byl taktéž zaplněn. Cestou zpět na mé sedadlo nevznikl žádný problém. Už jsem jen chtěl v klidu sedět a dívat se na ubíhající krajinu za oknem. „Dámy a pánové, následuje stanice Staré Město u Uherského Hradiště,“ ozvalo se ze zabudovaných reproduktorů. Jednotka zastavila a po chvíli se zase rozjela. Musím uznat, že tento vlak má skvělou akceleraci. Cesta ubíhala. Už jsem pochopil, že cestování vlakem je o něčem jiném než dříve. Drobné zklamání to ve mně sice vyvolalo, ale musí se uznat, že každá doba má něco do sebe.  

Jan Novák, 1.G